V druhém poschodí věže se nachází unikátní místnost, dříve využívána na určování poledne, kdy se celá místnost díky otvoru vysoko ve zdi změnila v cameru obscuru a paprsek slunce, dopadající skrze otvor na strunu napnutou na podlaze, určoval pravé poledne. Struna je natažena přes celou místnost, při letním slunovratu paprsek světla dopadá na její jižní konec, při zimním slunovratu zase na severní konec.
Poledne změřené v Meridiánové síni bylo od roku 1842 doprovázeno máváním praporu z ochozu věže, od roku 1891 pak ještě výstřelem z děla. Poslední polední znamení bylo zaznamenáno v roce 1928. Repliky signalizačních praporů jsou nyní k vidění před vstupem na ochoz věže.
Ve zdech Meridiánové síně jsou původní astronomické přístroje, dva zední kvadranty, které sestrojil patrně mechanik Jan Klein. S těmito přístroji se za dob observatoře měřily úhlové vzdálenosti mezi vesmírnými tělesy a jejich výška nad horizontem. Kvadranty jsou pevně zasazeny ve zdech tak, aby mířily severním, resp. jižním směrem.
